Pod Antonínkem

Existuje jeden svatý, kterého lidé na jižní Moravě říkají oslovují zdrobněle, familerně. „Šak je taky náš!“ zní argument. Antonínek má svůj kostelík na kopci na rozhraní jihomoravského a zlínského kraje, na severu strážnícké části Slovácka, naší největší vinařské podoblasti, nad obcí Blatnice, která si také Antonínka vzala do svého jména. Vítajte v Blatnici pod svatým Antonínkem.

Tuto slováckou dědinu jsem znal už od dětství. Svatý Antonínek se objevuje v povídkách, humorných soudničkách, Zdeňka Galušky – známém to Slovácko sa ne/súdí, které mi otec pouštěl na gramofonu ze série desek s  příběhy z tohoto  kraje.

Druhé setkání je také příjemné, dokonce i vinné. V pubertě jsem s vínem začínal na Hodonínském slunci a Perle Moravy, tedy směsek v litrových lahvích (teď bych to asi do pusy nedal), ale posléze, a netrvalo to dlouho, jsem se propil k sušším známkovým vínům mezi něž patřil na prvním místě Blatnický Roháč. Toto cuvée převážně z odrůd Ryzlink rýnský a Rulandské bílé, které je doplněno Sylvánským zeleným, má dlouhou tradici. Už roku 1896 na výstavě vín v Paříži získalo zlatou medaili. Není se čemu divit. Víno je svěží – tvrdost ryzlinku je příjemně vyrovnána ovocitostí rulandy bílé. Rulandským odrůdám (včetně Chardonnay) a ryzlinku rýnskému se tady opravdu daří, proto se místní vinaři dohodli na kontrole a propagaci těchto vín založením VOC Blatnice, apelačního systému zdůrazňujícímu místní teroir. Proč Roháč? První hrozny pro toto víno byly sklizeny na viniční trati Roháče.  Dnes i na dalších blatnických viničních tratích najdeme vinice, z nichž se připravuje toto víno (dnes i pod jinými názvy, neboť několik vinařů si název Blatnický Roháč zaregistrovalo jako ochrannou známku). Tratě Stará hora, Plachty, kde měl svou vinici i učitel národů Jan Amos Komenský, Floriánky, Kamenice, Rybníčky, Nadhájčí a samozřejmě Antonínek se rozkládají na úbočí kopce, který je korunován kaplí sv. Antonínka.

To už se dostávám ke třetímu setkání s Antonínkem. Tím byla návštěva zlínské krajské galerie. Tam jsem poprvé viděl velký pestrobarevný obraz Pouť  u svatého Antonínka. Toto plátno zobrazuje slovácký lid v nádherných krojích, který se vydává ke kostelíku v červnovém horku. Vyzařuje z něj teplo, pohoda a lidská pospolitost. Kaple i pouť existuje dodnes. Věřící se sem vypravují  v půli června již od roku 1671. Osmiboká kaple byla vystavěna roku 1668 jako poděkování Hartmana z Lichtenštejna za uzdravení svého syna. Množství poutníků však záhy nestačila, a tak byla roku 1696 ještě rozšířena. Krom Antonínka, přesněji svatého Antonína Paduánského – portugalského šlechtice, pak jednoho z prvních františkánů a patrona ztracených věcí, má toto místo  vztah k cyrilometodějské tradici. Dle pověsti tu prý věrozvěsti křtili pohany. Místo je tedy spojeno s vírou a lidskostí – tradicemi a pokojem.

Od kaple vede dolů k vesnici lipová alej. Projdete kolem „zázračné“ studánky a sochy svatého Antonínka. Tou cestou se dostáváme k mému současnému nadšení  pro Blatnici. Na začátku obce narazíme na ulici búd, vinných sklípků ze 16. a 17. století, které dodnes žijí a vinaři je používají. Přesto nebo právě proto byly vyhlášeny památkovou rezervací Pod Starou horou. Asi tři týdny před poutí ke svatému Antonínku přicházejí jiní poutníci. Jejich cílem jsou právě búdy. Více než 35 blatnických vinařů sdružených v Cechu blatnických vinařů nabízejí svá krásná vína v tomto nádherném prostředí. Ptáte-li se na jména? Cíchovy, těch je tu hned několik, Polehňovi a mohli bychom pokračovat dál a dál. Když k tomu přidáte ještě výrobu lidových  nástrojů, projížďky v kočáře a cimbálová muzika, je to spolu s malým výletem vinicemi ke kapličce recept na krásný květnový den. Den pod zraky svatého Antonínka.

TOPlist