Strážnický fašank

Slovo „Fašank“ prý pochází z německého „Fesching“ - „Svátek výčepu“. Jiné prameny uvádí, že jeho kořeny musíme hledat v maďarském výrazu pro koblihu. Kdo ví, vždyť tady na slovácku je to do Uher i Vídně skoro stejně daleko. Ale co to tajemné slovo znamená? Mnohým se rozsvítí, když řeknu „Masopust“. Pokračujme v lingvistickém okénku. Maso-pust nebo spíše maso popusť, tedy jen se nacpi masem. Můj výklad masa půst. Můžete si vybrat!

Fašank neboli masopust se slaví u Slovanů drahně let. Snad už pohanští předci jej slavili jako rituál vzývající plodnost, budoucí úrodu a zajišťující blahobyt. S příchodem křesťanství se tento svátek přizpůsobil nové víře spojené s posledními dny Ježíše Krista, jeho ukřižováním a zmrtvých vstáním. Vždyť na konci zimi vstává ze svého spátku i příroda. Fašank je totiž období od Třech králů až do Popeleční středy, kdy se člověk mohl dosytosti masem najíst. Pak totiž začínal čtyřicetidenní půst vrcholící velikonočními svátky.

Jak tedy vypadá Fašank na Slovácku? V únoru to můžeme zjistit ve Skanzenu ve Strážnici. Je to jeden z mála zimních dnů, kdy se otevírá veřejnosti. Domky ze všech koutů Slovácka otevřou své dveře, aby přivítali místní řemeslníci i pamětníci. Třeba vám povykládají o přípravě svatby a ukážou fotky svých příbuzných. Nebo vám dají ochutnat boží milosti – smažené kousky těsta z cukru, másla, mouky, vajec a kapky vína. Nebo je libo něco mastnějšího. K masopustu většinou patří zabíjačkové speciality, ale tady ve Strážnici je to přehlídka uzených boků. Slaninku od místních řezníků lze nejen ochutnat, ale taky ohodnotit. Příjemně si tak zamastíte žaludek a můžete tudíž okoštovat nějakou tu pálenku – hruškovici, třešňovici, meruňkovici, slivovici a místní specialitu oskerušovici – pálenku z plodů jeřábu oskeruše. Kdo dává přednost vínu, může zajít do některé ze slováckých vinných búd a okoštovat slovácké víno.

K Fašanku patří bezbřehé veselí. Ve skanzenu, stejně jako v řadě moravských vesnic, se totiž vydávají na obchůzku maškary. Chlapy se převlékají za ženské, ženské za švarné myslivce. Obejeví se tu i medvěd, se kterým si můžete i zatančit. Obecní policajt s bubnem dává pokyn a už se muzikanti a celá chasa vydá po dědině. Mezi nimi najdete slaměného, kobylu nebo babu s nůší. Průvod vás rychle vtáhne do radovánek. Tetička vás zmaluje (a to doslova), dcérka vyzve k tanci a vinař ke skleničce. Zpívá se, tančí, popíjí.

K tomu všemu se na Slovácko tančí tanec „pod šable“. Čtyři chlapi s dřevěnýma šavlema, tzv. „Skakúni“,  tančí jeden z nejtypičtějších slováckých tanců. Původně to byli osmnáctiletí legrúti - odvedenci a na konci obchůzky předali šavle svým mladším kolegům.  Ale vzhledem k menší porodnosti a ještě menšímu zájmu mladých o tradice, se tolerují i starší „mladíci“. Tancují v černých oblecích zdobené papírovými květinami a kolem pasu mají uvázaný turecký šátek. Proplétají se v kole v pravidelném rytmu před každým stavením, kterému tímto netradičním způsobem „žehnají“ a přejí bohatou úrodu v roce, jenž právě začíná. Doprovod jim dělá šestice muzikantů a policajt, dohlížející na pořádek a průběh celé obchůzky. Krom toho se kolem nich motá kominík, slaninář a další vesnická povolání. Pověst vypráví, že tento šavlový tanec má své kořeny v roce 1605, kdy se zdejší postavili proti vpádu uherských Bočkajovců. Další verze se zmiňuje o tanci zbojníků z Bílých Karpat. A k tomu všichni zpívají „Fašanku, fašanku, už je ťa namále...“

Vrcholem celého fašanku je pochování basy. Celý průvod vedený „panem farářem“ za „velikého bečání“ (čili nářku). Basa se položí na máry, skakúni je vezmou a pomalým krokem za tklivých tónu pohřebního pochodu dojdou na určené místo, kde pan farář dá kázání. Zavzpomíná na nebožku, která přinášela tolik radosti při muzice, a slibují jí věčné nebe. Nezapomene přidat kázání o naší politice. Vše zakončí požehnáním: „Voda je vezdejší, víno je přednější!“ Ale nebyl by to fašank, kdyby vše nebylo naruby. Proto se při tomto „pohřbu“ víc směje než pláče.

Naposledy base a nám všem muzikanti zahrají, naposledy si zazpíváme „Fašanku, fašanku“ a už je na čase se rozejít. Dáme si poslední skleničku. Sluníčko, které zvítězilo nad mraky pouze v tento den, aby se také poveselilo, už zachází za řeku Moravu. Nepřímo nám dává pokyn k odchodu. Tak i my míříme na vlak. A strážnické nádraží se s námi loučí opravdu stylově, okolo dveří typickým malovaným slováckým květinovým ornamentem, jakoby říkalo: „Loučí sa s váma Slovácko, tož zasa někdy nashledanú.“