Tajemství pravěkých žen


 

Z dálky připomíná ležící ženské tělo.  U její „hlavy“ se zrodila před 25 až 29 tisíci lety jistá korpulentní dáma, která dostala jméno po římské bohyni. Nazývat Venuší ženu s velkými boky, pupíkem a povislými prsy je ale trochu nadnesené. Mnozí z vás již ví, že hovoříme o Věstonické Venuši a Pálavě. Mezi Pavlovem a Dolními Věstonicemi v místech, kde se dnes rozkládají vinohrady, žili v době kamenné lidé a my dnes můžeme poodhalit jejich život.

Venuše je sama o sobě unikátem, ale skrývá i svá tajemství. Proč vůbec vznikla? Eduard Štorch ve svých Lovcích mamutů barvitě vypráví, jak pravěký lovec Njam vytváří z hlíny, kostí a popela sošku své ženy. Dnes máme sice jiná měřítka ženské krásy, ale v baroku byly dámy při těle v kurzu. Nebo co třeba obrazy Maxe Švabinského plné žen „krev a mlíko“. Jenže Venuše je v zaoblených tvarech až příliš robustní, tak nějak nepřirozeně. O nějaké podobě taky nemůže být ani řeč. Tvář se skládá ze dvou šikmých čárek a v tom by nepoznal druhou osobu ani Asiat, zvyklý na šikmé oči. Podobizna to teda nebude. Spíše by to mohl být nějaký rituální předmět spojený s kultem plodnosti a hojnosti. Dobře živená „roba“ s dostatkem tuku na přežití kruté zimy a dostatečnými zásobami mateřského mléka mohla porodit nové členy tlupy, a zajistit tak přežití všech ve zlých časech.  Jenže i tato verze „božského ideálu“ má své „ale“. Kromě Věstonické Venuše byly na zdejším archeologickém nalezišti nalezeny i další Venuše. Jedna z nich je výtvorem, z něhož by byl jistě nadšen nejeden kritik moderního umění. Tvoří ji totiž pouze tenká hůlka, která byla doplněna pouze dvěma bobulkama. Chybí nám tady široké boky, ale ňadra tu hrají pořád „prim“.

Některé možná napadne, že se takto uctívaly matky rodu, vždyť to bylo v čase matriarchátu. Jenže i tady jsme opět trochu „vedle“. Muži sice takto uctívali své protějšky, ale rozhodně to nebylo jejich podřízení, „podpantoflizace“. Jejich role byla, jak by řekly mnohé ženy, tradiční, ochranářská, živitelská, rozhodně ve společenství vůdčí.

Když teď tušíme důvod vzniku, logicky následuje otázka autorství.  Znovu tu musíme panu Štorchovi oponovat. Soška má pouhých 11,5 cm. Představu, že se lovec piplá s titěrnou figurkou, se mi moc nezdá. Mnohým, a je to na místě, tenhle argument nestačí. Mám však další. Soška má nad hýžděmi „signaturu“. Před vypálením se jí dotkla ženská či dětská ruka a zanechala tam otisk prstu. Na druhou stranu mohl muž dát figurku před vypálením ženě, protože si nechtěl pálit prsty. Tak jsme zase tam, kde jsme byli.

 

Říkali jsme, že pravěké Venuše nemají tvář. Ale proč? Archeologie sice nemůže přímo na tuto otázku odpovědět, ale je možné se zeptat etnologů. Ti upozorňují na zvyky domorodců v deštných pralesech, kteří se báli fotografování, protože dle nich jim obrazy kradou duši. Snad tomu věřili naši prapředci. Pod Pálavou se však vyskytla výjimka. V roce 1936 profesor Karel Absolon, jehož tým 11 let předtím objevil Věstonickou Venuši, nalezl hlavu ženy z mamutoviny s realistickými rysy deformované tváře a pečlivě vyčesanými vlasy. Významný antropolog Emanuel Vlček se domníval, že ztvárněná žena trpěla obrnou lícního nervu.

Realistické znázornění by mělo mít nějaký předobraz. Najdeme jej? Jeden tip bychom měli. V jednom z hrobů byla totiž nalezena kostra 157 cm vysoké osoby, která ležela ve skrčené poloze, držela v roce 10 liščích zubů a byla zatížena mamutí lopatkou, což není žádný malý kamínek. Lidé se jí nejspíše báli.  Bylo nejspíše proč. Trpěla totiž zánětem čelistního kloubu, jenž výrazně deformoval její tvář. Snad kvůli své fyzické deformaci byla vytvořena realistická plastika, aby jí byla ukradena duše a „nestvůra“ nemohla škodit.

 

Tento hrob však není jediným podivným pohřebním nálezem lovců mamutů v této lokalitě. V srpnu 1986, v souvislosti se stavbou Novomlýnských nádrží, byl objeven záhadný trojhrob. Uloženi zde byli jedinci ve věku 21 až 25 let, výšce do 160 cm a odhadované váze kolem 67 kg.  Krajní kostry jsou mužské, ale u té prostřední, nemůžeme pohlaví antropologickými metodami na  100% určit. Nejspíše  trpěla zdravotními potížemi. Snad to byla další z šamanek kmene nebo vtělení nějakého zlého ducha. Snad  s ní pohřbení mladíci sloužili jako její ochránci. I uložení do hrobu je zvláštní. Záhadná osoba leží uprostřed na zádech, pravý mladík však na břiše a muž po levé straně, ležící opět na zádech, má svou levou ruku položenu na pánvi „šamanky“. 

Všichni tři mají na lebkách červené barvivo, žena-muž pak i ve svém klíně. Byl červený prášek součástí magického rituálu? Náš současný přední odborník na paleo-archeologii a specialista na moravský gravettien – pavlovien, dobu kamennou na území dnešní Pálavy, Jiří A. Svoboda však upozorňuje, že červené barvivo bylo užíváno k vyčinění kůží ulovených zvířat a že indiánské kmeny v Latinské Americe používaly červené barvivo proti komárům, jichž bylo v lužních lesích Podyjí více než dost. Proč tedy byli tito lidé takto ozdobeni, stále zůstává tajemství.

 

Pokud chcete na vlastní oči spatřit věstonické Venuše, sošku obličeje pravěké ženy nebo záhadný trojhrob (pouze kopie a rekonstrukce), pokud se chcete dozvědět o pravěku na Pálavě mnohem víc, navštivte Archeopark Pavlov. Byl otevřen v květnu 2016 na místě skládky (nejen) mamutích kostí, která je dnes zpřístupněna v rámci expozice. Můžete vidět nálezy přesně tak, jak je odkryli archeologové. Když už jsme u těch mamutů, představa Eduarda Štorcha o jejich lovu je poněkud mimo. Kdo by se snažil vykopat hlubokou jámu do zmrzlé půdy, jak by tam nahnali chudáka mamuta, který by nejspíš šel úplně jinudy, a jak by mamuta vyzvedávali nahoru? Pokud naši prapředkové lovili mamuta, vybrali si nějaký slabší kus a ten zahnali do nějakého údolí nebo protisvahu a ubodali kopími. Ale mnohem častěji lovili nějakou drobnější zvěř.

I když jsme trochu poničili zažitou představu o lovcích mamutů, Štorchovy Lovce mamutů si stojí zato přečíst. Třeba to vás nebo spíše vaše dětí nadchne k poznávání tajemné moravské historie. Archeopark v Pavlově, ukrytý pod zemí na úrovni pravěkého terénu, může být dobrým začátkem.

TOPlist